Vzpomínka strojvedoucího Alberta Šatánka st. na „americké kotlaře“

„Blížil  se  závěr  roku 1944. V  té době jsem byl zaměstnán v protektorátě „Böhmen und Mähren“ jako strojvedoucí  u  „Německých říšských drah“ v lokomotivním depu Ostrava - Přívoz. Jezdíval  jsem na parních lokomotivách po hlavních tratích na  Moravě. Situace na tratích byla silně napjatá a většina vlaků tehdy byla podřízena potřebám německé armády. Osobní  doprava byla omezena na minimum. K tomuto provoznímu chaosu navíc přispěly velkou měrou i letecké síly USA. Jeden  z těchto náletů  jsem si sám prožil na vlastní kůži.

Toho dne ( měl jsem šichtu s  Ladislavem Kudelou ) nám byl na staničním kolejišti v Ostravě přidělen nákladní vlak do Přerova ( lokomotiva řady 52 „Viener Neustat“ ). Na zpáteční jízdu do Ostravy jsme vyrazili po 11 hodině dopolední hned za osobním vlakem č. 713. Již při výjezdu ze stanice Přerov  byl vyhlášen letecký poplach a na vjezdových výměnách jsme se křižovali s vojenským transportem od Ostravy. Po celou  jízdu  jsme  stále  s  obavou  sledovali  oblohu   až  k místu  našeho  zastavení

u prvního oddílového návěstidla za Lipníkem n.B. ve směru k Drahotuším. Po levé straně kolejí byl malý úvoz. Po pravé straně na břehu strážní domek, který právě opravovali zedníci.

Po sestupu z lokomotivy jsme oba za nimi šli na kus řeči. Protože jsme byli zastaveni v plné jízdě nastal v parním kotli přetlak a  pojistné ventily začaly za silného rámusu vypouštět páru, proto jsem šel zpět na lokomotivu dopustit studenou vodu z tendru a kotel tak ochladit. Po skončení čerpání se venku najednou strhl obrovský rachot. Pohledem z okna jsem viděl jak dvoutrupé americké stíhačky „Lajtning“ (Lockheet P-38 Lightning) právě zpracovávají  před námi stojící osobní vlak na viaduktech. V tom se letadla bleskově blížila i k naší lokomotivě, okamžitě jsem sjel po schůdkách na levé straně a přitiskl se k zemi.

Po tom nastal „pekelný rej“. Motory letadel při nízkém průletu řvaly na plný plyn, do toho střelba jejich palubních zbraní a hlasitý únik páry z prostříleného kotle. Při náletu z pravé strany se střely zarývaly asi jen metr od místa, kde jsem právě ležel. V tom začaly kolem mě dopadat bílé kousky izolátorů a na záda mi spadly přestřelené dráty (naštěstí jen telefonní). Kradmým pohledem jsem zjistil, že jde o šest stíhaček, které nalétly na naši lokomotivu celkem 4X.

Po skončení náletu se od strážního domku ozvalo: „Proč jsem ho tam jenom pouštěl...Už je po něm !“, na to jsem odpověděl, že jsem naživu! Byli jsme všichni rádi, že jsme to ve zdraví přečkali. Na lokomotivě jsme po té napočítali 165 viditelných průstřelů!

Střely z kulometů ležely i v peci na roštech. Kotel přes strojvůdcovskou budku do poloviny tendru – vše rozstřílené  včetně  našich kabel se svačinou! O průraznosti amerických střel nejlépe hovořily durch prostřílené kolejnice. Později jsem se dozvěděl, že podobně skončily i další 2 vlaky v tomto úseku trati. Za odměnu za přestálé nebezpečí a zbavení se stresu jsme každý obdrželi 1 den volna a krabičku cigaret.

Na památku jsem si ponechal několik amerických střel a nábojnic a ty jsem později věnoval  Muzeu v Suchdole nad Odrou“.