Jeden z dvanácti

Kdo se více zabývá Vládním vojskem z doby Protektorátu, tak nemůže vynechat jednu statečnou a specifickou kapitolu této ozbrojené  složky. Mladí protektorátní příslušníci byli  od května 1944 v Severní Itálii, kde začali spolupracovat s odbojem. Později z části přešli do Francie a Velké Británie. Převážná většina z nich se zapojila do čs. brigády a dvanáct z nich se stalo parašutisty. Ti měli být v závěrečné fázi války vysazeni z letadel do okupované a osvobozované republiky. Existuje dost publikací k tématu, ze kterých se dá čerpat a taky já jsem je pročítal. Jedním z těchto protektorátních „vladařů“ byl Josef Špinka. Měl jsem možnost důkladně prostudovat osobní archiv tohoto příslušníka zahraniční armády a dovoluji si o něm podat krátkou zprávu. Jak jsem se  k němu vůbec dostal? Proč je „jeho“ případ zajímavý?

Muzeum městyse v Suchdolu nad Odrou vyniká tím, že koncentruje památky na 2. světovou válku. Konkrétně tamní letecká skupina vyzvedává sestřelená letadla i ostatky letců obou bojujících stran. Zásluhy suchdolských muzejníků i jejich kamarádů jsou mimořádně cenné. Stejné je to i s jedinečnými artefakty, které vystavují a příležitostně obdivují stovky zájemců. Vedle této části místní historie je možné se v suchdolském muzeu seznamovat i s osudy některých válečníků z regionu – z Novojičínska,  z Moravské brány nebo z Poodří. A zmíněný Josef Špinka byl takovým válečníkem a jedním z „vladařů“, kterého přivedl další osud k SOE (Special Operations Executive, česky: Oddělení pro zvláštní operace) a po válce také do vesnice Sedlnice v okr. Nový Jičín. Kdo byl tento muž a jaké byly jeho životní osudy?

Narodil se 1.6.1919 v Krakovanech v okr. Kolín. Po otci se stal zemědělcem, ale převážnou dobu svého života prožil na severu Moravy v překrásném Kravařsku. V době Protektorátu by ovšem Špinku neminulo totální nasazení v Říši. Tomu se vyhnul tím, že se v r. 1940 přihlásil do Vládního vojska. Jeho další cesta byla prozaická. Stal se příslušníkem 6. praporu a sloužil do roku 1944 v Hradci Králové i v dalších posádkách. V civilu byl zemědělec, který měl rád koně a tak  sloužil ve 3. jezdecké rotě. Mj. taky existují náznaky o podzemním hnutí v tomto 6. praporu a Jos. Špinka nezůstal stranou. Ale to, co ho následně potkalo ve válce,  to si ani ve své nejbujnější fantazii nedokázal představit.

V květnu r. 1944 byl celý prapor převelen do italské Cremony. Jan Slavík si zaznamenal již 14.5.1944 ve svém Válečném deníku historika:  „Kolují pověsti, že naše „vládní“ vojsko bylo posláno do zahraničí, je to opatření proti domácí revoltě. I to je příznačné pro situaci“. Vládní vojsko tím šlo vstříc spojencům. Jejich úkolem byla ostraha komunikací v údolí Pádu ve směrech východ-západ a sever-jih. Celá severní Itálie byla ve varu…, spojenci se nezadržitelně blížili na jihu k Tibeře a Římu. Čeští vojáci brzy vstoupili do kontaktů s italskými odbojáři a někteří dezertovali do hor k partyzánům. Největší zájem byl ale právě o přechod ke spojencům. Josefu Špinkovi se to podařilo.  Po náročném  putování po trase Cremona-Milano-Arona a Alpami se dostali 10.7.1944 do Švýcarska.  Celkem přešlo 620 vojáků a  ze 6. praporu jich bylo 280. Špinka byl se svými kolegy internovaný jako zběh a chvíli pracoval ve Wittenbachu v zemědělství. Díky úsilí čs. úřadů ale mohli pokračovat přes Francii a anglickou lodí zpět do Itálie.  Z Neapole (Resina) pokračovali kanadskou lodí Highland Princess  přes Alžír až do Skotska. Vládní vojáci „se stali majetkem dějin“…

Josef Špinka díky svým osobnostním předpokladům, tj. k uvědomělosti, všestrannosti a fyzickým dispozicím byl jako dobrovolník  vybrán pro výcvik na zvláštní úkoly. Stalo se to 2.12.1944 a skupina dvanácti parašutistů (ještě Eduard Šebele, Ladislav Vyskočil, Jaroslav Krsek, Alois Hladík, Alois Horáček, Jan Sekerka, Osvald Peroutka, Antonín Stolařík, Vladimír Ruml, Karel Hubl a Josef Krist) prošla několika výcvikovými kursy STS. Skupinu FOUR SQUARE („čtyřúhelník“) tvořili  vel. čet.abs. Jaroslav Bublík, des. Karel Hubl a des. Josef Krist a des. Josef Špinka. Tyto „poslední“ výsadkáře cvičil legendární Rudolf Krzák a skupiny měly být vysazovány koncem dubna a začátkem května r. 1945. K tomu ale již nedošlo. Po výcviku byla skupina četaře Bublíka  dopravena 13. března znovu do Itálie, kde vyčkávala na vysazení do vlasti. Na letištích Domoratico, Fasano a Rosignano byla úkolována pplk. Karlem Palečkem a taky uskutečnila 5 pokusů o vysazení. Nepodařilo se to a skupina byla přepravena ještě na základnu USAF do francouzského Dijonu, odkud pak byl 4. května  1945 proveden poslední pokus o vysazení. Určený  operační prostor skupiny FOUR SQUARE na Plzeňsku již byl obsazen americkou armádou a válka vlastně pro Josefa Špinku končila. V listopadu se konečně vrátil domů. Na blůze měl tří medaile – Čs. válečný kříž 1939,  Za chrabrost a Čs. voj. pamětní medaili  1939-1945 (V.B.). Od 1.12.1947 ještě chvíli sloužil v novém 71. výsadkovém praporu ČSLA, ale z armády byl 5.4.1948 propuštěný. Jeho příběh pochopitelně nekončí.  Ženil se, stal se několikanásobným otcem a především taky znovu zemědělcem. Ne už na svém rodném Kolínsku, ale na Novojičínsku v obci Sedlnice . Sedlačil, zakládal JZD a STS, studoval, předsedal a pracoval i u Voj. lesů a statků.  Životní bilance zemědělce, vojáka, odbojáře a vlastence je úctyhodná. Kpt.v.v. Josef Špinka zemřel v roce  1996. A díky dceři Aleně máme k dispozici jeho osobní dokumentaci.

Sám  mjr. Pernický potvrzuje 30.11.1945, že „četař Josef Špinka se jako parašutista přihlásil dobrovolně k akci do týlu nepřítele….. Přesto, že tato práce byla jedna z nejnebezpečnějších hlásil se dobrovolně  bez ohledu na riziko a zisk“.

Velikou vypovídací kvalitu má zachovalá osobní korespondence Josefa Špinky se svými bývalými kolegy z Vládního vojska - s výsadkáři Eduardem Šebelem, Karlem Hublem, Vladimírem Rumlem. Především ale se svým instruktorem a velitelem - Ing. Rudolfem Krzákem. Konkrétně tato korespondence Špinka vers. Krzák si zasluhuje podrobný rozbor a zhodnocení. Částečně precizuje problematiku a osudy čs. výsadkářů, jejich význam, cesty, problémy a neochvějné vlastenectví. Např. Rudolf Krzák připomíná, …„jak se s námi parašutisty zacházelo po válce bylo ostudné a nemravné…co následovalo po r. 1948 bylo ještě horší…Paleček se chvíli udržel…kolem r. 1948/1949 odešli do zahraničí (asi 20 mužů) …zbyli jsme pouze dva – Pernický a já…sám jsem vyšel z provazu na 10 let a z toho seděl

3 roky na Borech…Nicky (pozn. - Pernický) z provazu na 25 let a nakonec 12 let na uranu“. Rudolf Krzák dále k korespondenci vysoko hodnotí … „hlouček  vás 10 mužů z vl. vojska“ (pozn. - podle odb. lit. bylo výsadkářů z vládního  vojska 12). Major Krzák  připomínal, jak skupina výsadkářů …„vždy znovu zdvihla svůj prapor hrdosti a sebevědomí a od r. 1968 pořádáme setkání vždy 18.6….a v r. 1987 jsme se tam setkali poprvé – všechny naše 4 složky pro ZÚ za války“. Myslí tím setkávání čs. příslušníků v Resslově ulici - SOE, OSS, onen …„hlouček bývalých vladařů“ … a spojenecké mise.

Pro mě jako pro bývalého výsadkáře ČSLA (1969-1970) je takovéto „setkání“ s dokumenty našich předchůdců vlastně svátkem. Zajisté je tomu tak u mnohých mých kamarádů a přátel výsadkářů z Ostravska nebo z jiných míst bývalého Československa. Josef Špinka a vlastně všichni, kteří byli vysílání do Protektorátu od r. 1941 (taky vojáci 2. parabrigády v r. 1944), kteří před ním a pak s ním sdíleli chvíle těžké i dobré  jsou inspirací pro nás, bývalé i současné výsadkáře. Naše Kluby vojenských výsadkářů i AČR jejich osudy připomínají různými způsoby. A já tímto v NO skládám hold všem a konkrétně jednomu z nich.

PaedDr. Karel Sýkora, člen ČSBS Ostrava, bývalý přísl. VÚ 8280 Prostějov (npor. v zál.)