17. prosinec je dnem, který si lidé v České republice dodnes připomínají. Nebýt laskavosti obyvatel a lidí v okolí obce Palačov na konci  roku 1944, v době vrcholící 2. světové války, byl by můj dědeček - poručík 1/Lt Jack Cody, podlehl těžkým zraněním poté, co se americké bombardovací letadlo „Flying Finger“ zřítilo nedaleko jejich vesnice. Čtyři členové jeho posádky zahynuli přímo v letadle, zatímco Jack s ostatními letci dopadli poblíž na zasněžených polích poté, co seskočili na padácích z jejich poškozeného letadla. Jackovi přišli na pomoc zemědělci z nedaleké vesnice a díky tomu mohly také vzniknout v USA další tři generace mé rodiny. 

Jack Cody v USA v leteckém výcviku (1942)

Jack Cody nebyl součástí pravidelné posádky B-24J Liberator (výr. čísla 42-50963) s přezdívkou „Flying Finger“, která 17. prosince 1944 opustila letiště v Torrettu v jižní Itálii. Ve skutečnosti ani nebyl ve své pravidelné pozici kdy obsluhoval dolní kulovitou střeleckou věž. Byla to jeho již 6 mise, ale pokaždé s jinou posádkou. Osudného prosincového rána se tedy stal jedenáctým mužem posádky „Flying Finger“ a přidal se k posádce pilota a velitele letadla 2/Lt Philipa Crossmana a ke svým ostatním bojovým druhům – druhému pilotu 2/Lt Earlu Kreppsovi, navigátorovi 2/Lt Williamu McLainovi, bombometčíku F/O Hugh Hanleyovi, přednímu střelci Sgt Lawrence Eidsmorovi, hornímu střelci Sgt Leonardu Geierovi (kterého osudný den zastoupil), spodnímu střelci Sgt Williamu Whitemu, pravému bočnímu střelci Cpl Johnu Sanio Jr., levému bočnímu střelci S/Sgt Valdenu Barsonovi a zadnímu střelci Sgt Bernardu Freemanovi.

Jack byl zbrojní důstojník, který byl přidělen, pro jejich bombardovací misi nad ropnou rafinerii Odertal v Polsku poblíž česko-polské hranice (nyní Slawiecie),
na pozici střelce horní střelecké věže.

32 letadel 461. bombardovací skupiny 15. USAAF vzlétlo ráno 17. prosince 1944 z letiště v italském Torrettu. „Flying Finger“ letěl ve formaci na posledním pozici v druhém boxu „B“. Opustil Itálii s 2750 galony paliva a 6500 librami bomb. Na palubě čtyřmotorového bombardéru bylo na 6-ti střeleckých pozicích celkem 10 kulometů Browning M2 ráže 0.50 palců se zcela naplněnými pásy munice. Let byl v první fázi relativně bezproblémový, přesto ale 5 z 32 bombardérů se muselo předčasně vrátit zpět na základnu kvůli mechanickým závadám.

Patnáct minut před dosažením cíle byla formace 27 bombardérů napadena asi 70 německými stíhačkami Bf 109 a Fw 190, které odpalovaly rakety a střílely ze svých kulometů a palubních kanonů. Celkem bylo toho dne sestřeleno a zničeno 28 amerických letadel. USAAF naopak dokázalo zničit přes 50 německých stíhacích strojů. „Flying Finger“ byl jedním ze sestřelených letadel a čtyři členové jeho posádky v něm přišli o život a zřítili se dolů spolu s ním na zem.

V deníku mého dědy Jacka se o tomto dni píše: 

Asi 1200 mil severně od Vídně v Rakousku se naše formace nacházela kousek od hlavní  formace. Náhle z našeho týlu zaútočilo přibližně 70 nepřátelských stíhaček Fw 190. Byl jsem na pozici v horní věži, zatím co technik opravoval vadné dveře pumovnice. Když se stíhačky přiblížily, zahájili jsme palbu a já i zadní střelec jsme zasáhli nepřátelské stíhačky. Po celé obloze začaly najednou hořet a vybuchovat B-24 i nepřátelské stíhačky. Zavolali jsme naše doprovodné stíhačky, ale ty měly plné ruce práce v jiné oblasti. Naše letadlo dostalo několik zásahů 20 mm střelami a některé ovládací systémy letadla a naše motory byly poškozeny. Jedna nepřátelská stíhačka se přiblížila velice blízko, vyřadila zadního střelce a zasáhla 20 mm střelou do mé věže. Střela vybuchla, srazila jednu zbraň z držáku a střepiny mě zasáhly do obličeje a krku. Střílel jsem ze všech sil ze zbývající zbraně, jak nejdéle jsem mohl, dokud stíhačka nesletěla pod úroveň trup našeho letadla. Pak jsem spadl z věže na letovou palubu a zde omámeně ležel, dokud jsme nemuseli vyskočit ven z letadla. 

Jack nebyl sám schopen s padákem z letadla vyskočit, takže ho jeho kolega z posádky Leonard (Lenny) Geier vytlačil těsně před tím, než se letadlo zřítilo.

Z Jackova vyprávění: 

Můj padák  se s rachotem otevřel a málem mě roztrhnul na dvě poloviny. Proletěl kolem mě nepřátelský stíhač, ale jen zamával křídly a aby mě vyděsil. Po řevu motorů, výstřelů zbraní a explozích letounů, když jsem se snášel k zemi, bylo okolí docela klidné a tiché. Než jsem si to vše plně uvědomil, snesl jsem se ze 4000 stop rychle a s tvrdým žuchnutím jsem dopadl na zem. Byl jsem překvapen, že jsem si při dopadu nijak více neublížil a cítil jsem se uvolněně. Přes pole ke mně přišli čeští zemědělci a zvedli mě, mluvili svým rodným jazykem a naznačili mi, že jsou Češi a ne Němci. Německý voják SS přijel na své motorce a prohledal mě. Vesničané se ke mě chovali velmi laskavě, vzali mě na statek a zavolali do německé nemocnice. Měl jsem nesnesitelné bolesti a neustále jsem ztrácel krev z rány na krku.  

Českým sedlákům nezbylo než poslat mého dědečka do nemocnice, kterou ovládaly německé síly, ale lékaři, sestry a kaplani byli většinou Češi. Nemocnice byla v klášteře Hradisko v Olomouci, kde Jackovi chirurgicky odstranili pravé oko a kvůli infekci ze střepiny zabodnuté do krku strávil týden v bezvědomí. Když přestal dýchat, Čeští lékaři ho několikrát vrátili k životu na operačním stole. První den plného vědomí pro Jacka byl Štědrý den. Měl bolesti, chyběla mu jeho krásná žena a cítil se ztracen milion mil od domova. Ve svém deníku si napsal:  

24. prosinec velmi modrý den. Rádio hraje vánoční koledy. Slova jsou samozřejmě v němčině, ale melodie je stejná. Vyrobené ozdoby na vánoční stromeček. Dnes večer přišel velitel a jeden z lékařů, položili mi několik balíčků na postel, potřásli mi rukou a řekli: „Tohle je pro tebe, jsou Vánoce, jsi zraněn, nejsi náš nepřítel.“ Pozdravili a odešli. To bylo příliš… Ležel jsem a plakal jako malé dítě. Marta, moje česká zdravotní sestra, malá, statná, asi čtyřicetiletá dáma, mě vzala do náruče a přivinula se ke mě, jako bych byl její vlastní malý chlapec. Jsem tak osamělý a stýská se mi po domově a tito lidé jsou na mě tak milí.

Jack Cody - foto ze zajetí (1945)

Jack strávil týdny ve vojenském lazaretu v klášteře Hradisko v Olomouci a mezi tím se spřátelil s kaplanem Fritzem Seegardlem, který byl Němec a stavěl se proti nacistickému režimu. Fritz měl Jacka velmi rád a podařilo se mu stát se jeho doprovodnou eskortou do nacistického výslechového střediska v německém Oberuselu. Na cestě se Fritz pokoušel s Jackem „jít do ilegality“ v naději, že ho zachrání před posláním do nacistického zajateckého tábora, ale Jack byl příliš nemocný na to, aby tak riskantně utekl.

Fritz Seegardel na fotografii z roku 1948

Poté, co se Jack vzdal nacistům v Oberurselu, strávil čtyři měsíce jako válečný zajatec ve třech různých táborech a dvou nemocnicích po celém Německu, než byl 28. dubna 1945 osvobozen ve Stalagu VII-A  americkou 14. obrněnou pěší divizí Pattonovy třetí armády. Domů do spojených států se vrátil 4. června 1945. 

8. června 1945 se konečně setkal se svou ženou Mary Lou.

Jack Cody se svou manželkou Mary Lou (1942)

Jack Cody po válce získal hodnost kapitána a získal medaili Purpurové srdce, Distinguished Flying Cross, Leteckou medaili se stuhami, Presidental Unit Citation se stuhami a po letech pak medaili Válečných zajatců, medaile za Evropsko-Africkou a blízkovýchodní kampaň a medaili Za vítězství ve druhé světové válce. Z armády byl slavnostně demobilizován 18. dubna 1946. Přesně o rok později se on a jeho manželka Mary Lou stali rodiči dcer – dvojčat Sherri a Jerri. 

Jack si po válce začal dopisovat s Fritzem Seegardlem a pravidelně si psali až do roku 1952, kdy na něj ztratil kontakt. Fritz se dostal na spojenecké území do západního Německa a pracoval jako překladatel. 

Heather se svým dědečkem Jackem

Jack se dožil 84 let a měl velmi šťastný a naplněný život. Deset členů mé rodiny, včetně mě, žije díky laskavosti, péči a láskyplným činům českého lidu, který Jacka udržoval naživu a jednal s ním za války jako s lidskou bytostí a ne jako s nepřítelem. Na to nikdy nezapomeneme!

Heather Van Syckle 

vnučka kapitána Jack Codyho 

Pokud by měl někdo jakékoliv informace o Fritzi „Fredu“ Seegardelovi, kontaktujte mě prosím na vansyckledesigns@gmail.com

(původní anglický text Heather Van Syckle upravil a doplnil Petr Bartošík)

Pomník u Palačova v roce 2024 (Muzeum městyse Suchdol nad Odrou)

Vnučka Jacka Codyho Heather měla svého dědečka velmi ráda a vždy se zájmem naslouchala jeho vyprávění a jeho válečné zážitky z Evropy jí zaujaly. I díky ní se dnes, po 80 letech, můžeme dozvědět podrobnosti z jeho života i zajímavé skutečnosti o  havárii „palačovského“ bombardéru a osudu jeho posádky. Zbrojní důstojník a toho času horní střelec poručík Jack Cody v leteckém boji 17.12.1944 přišel o pravé oko a u nás na Moravě se takříkajíc podruhé narodil. Nikdy na to nezapomněl a moc si vážil lidí, kteří mu pomohli a zachránili mu život. Heather se podařilo z dědova vyprávění pořídit několik magnetofonových nahrávek a z toho poté sepsala celou knihu jeho vzpomínek, která teprve čeká na své vydání i v českém jazyce. Určitě to bude velmi zajímavé čtení, na které se já osobně velmi těším. Od Heather jsem se rovněž dozvěděl, že děda Jack po válce na létání nijak nezanevřel. Naopak, jeho životní nezlomná síla, touha a odhodlání jej přiměly k tomu, aby se znovu naučil létat. V Novém Mexiku prodělal nový pilotní výcvik a postupně se s jedním okem učil startovat a přistávat. Létání pro něj pak bylo jeho celoživotní zálibou.

Petr Bartošík